Karel Vokac - Pohadky Brdskych Hor.pdf - 05 Pohadky - ben312

POHÁDKY

BRDSKÝCH

HOR

KAREL VOKÁČ

O zachráněné víle

Jakub Tvaroh nebyl takový uhlíř, co běhá s plnou putnou

uhlí do sklepa a zase nahoru k vozu, pak zase dolů a tak pořád

celý den, až je z toho celý shrbený, umazaný a věčně

nabručený.

Tohle byl uhlíř z lesů, který uhlí dělal sám. Vypaloval je v

milířích. Bylo také černé, ale lehounké, protože bylo ze dřeva.

Milíř! To je vlastně velká hromada dříví, mezi dřívím jsou

drny a na povrchu je tato hromada zase přikryta drny.

Hromada se zapálí a musí se ošetřovat, aby nechytla

plamenem. A to dělal náš uhlíř už od mladých let. Naučil se

práci od táty. který ji uměl od dědy a bůh ví, kde ten ji

pochytil. To už se nedovíme, protože podobné obyčejné věci se

nikdy nezapisovaly a paměť živých lidí sahá nejvýš k dědovi a

k bábě.

Náš uhlíř měl také jméno. Říkali mu Jakub a po tátovi byl

příjmením Tvaroh. Ale nebyl žádná měkkota. Byl to chlapík,

jak se sluší na uhlíře. Samý šrám, samý mozol — samý suk.

Les ho dokonale ošlehal a provoněl smolou a přerozmanitými

vůněmi borůvčí, mařínek a ještě jiných kvítečků.

Kdyby nás více zajímala jeho" práce, musili bychom si s ním

párkrát zaběhnout do lesa, vyspat se s ním v uhlířské boudě,

ale také se najíst uhlířiny. Pak bychom museli s ním také do

jeho chalupy, abychom viděli jeho ustaranou ženu, jak se

nikdy nemůže doprat jeho umouněného prádla a jak nikdy

nenadojí dost mléka od dvou hubených koz pro celou rodinu.

Ba, rodina, ona není jen muž a žena, to jsou také děti. Kolik

jich měli? A jak se jmenovaly? Děti byly dvě. Toník a Mařenka.

Tenkrát Jakub Tvaroh pálil uhlí až u Kočičí skály. Musel

přejít tři pásma vrchů, aby se tam dostal. To se ví,, že se

nemohl vracet každou chvilku domů. Proto, než se vydal do

lesa, vzal si s sebou na ruční vozík brambory, mouku, sůl a

zkrátka, co potřeboval, aby tam mohl být nějaký čas jakž takž

živ. Když přijel na místo, udělal si boudu, aby se měl kam

schovat při dešti a kde by se mohl také trochu prospat. Potom

snášel na hromadu dříví z polomů a trochu se rozhlížel po

lese, aby se seznámil s havětí, která se kolem něho probíhala.

Byly to nejprve veverky, potom i srnky, které se s ním na dálku

přátelily. A těch nejrůznějších ptáků, co zde poletovalo a

zpívalo mu do kroku! Však bylo léto a sluníčko dlouze

nakukovalo mezi větvemi stromů.

„Dejte mi pokoj," bručel si Tvaroh, „kdybyste mi raději

pomohli tahat dříví." Pravda, tak bručel, ale myslel si, jak je

krásné pěkně volně žít. Udělat tolik, kolik můžeš a sníst tolik,

kolik si uvaříš. A jak už tak bývá, také nějaká neuhlířská

myšlenka se mu vloudila do hlavy. Tak trochu furiantská, ale

to bylo spíš z toho horka. Bodejť by tě neposedla myšlenka na

nějaký korbel piva, když máš ústa vyschlá a zaneřáděná

popelem. A k téhle myšlence se přidá hned druhá a třetí. Je to

myšlenka na veselé společníky, kteří se dovedou korbílku

pořádně podívat na dno, a myšlenka na rozpustilé' písničky

vojenských vysloužilců.

A protože, jak jsme řekli, žízeň byla, muselo se něco pít. Inu,

byla to tenkrát voda z nedaleké studánky. Však na pivo taky

dojde, až se vrátí z lesa. Doplahočil se tedy k studánce, a

protože se do těch míst právě vzpíralo slunce, sedl si na

chvilku k té krásné vodě.

Božínku, jak se mu vše zdálo nádherné! Kdyby tak byl

básníkem, aby dovedl všecko napsat na papír, jak ho to náhle

očarovalo! Světlo a stíny, kytičky a motýlkové a ty žabky, co

skákaly do vody a zase vystrkovaly hlavičky! Protože byl

Karel Vokac - Pohadky Brdskych Hor.pdf

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: